Když se nás dotkne smrt, je to vždy silný zážitek. Druhá půlka tohoto roku zdá se mi být hutnější nežli tomu bývá obvykle. V červenci jsem přišla o své třetí dítě v těhotenství a možnost dalšího otěhotnění. Byl to pro mě obrovský šok, zažívala jsem opravdu krušné chvíle, kdy se mi nechtělo dále žít. Většinu své energie jsem v té době vložila do práce, hodně mi to pomohlo se se vším postupně srovnat. Nejvíc mi ale pomohl až zážitek vlastní smrti a vědomého probuzení.

Prožila jsem vlastní smrt

Asi 3 týdny po zážitku s druhým mimoděložním těhotenstvím jsem byla na výcviku kněžek a celý víkend byl zaměřený na téma matky. Ou jé. To bylo fakt něco pro mě. Do bolavého srdce se přidaly další bolesné příběhy ostatních žen na téma mateřství. Při večerním rituály matky, kdy jsem ženám v kruhu vyprávěla svůj příběh mateřství a ony o mě měly pečovat, jsem zažila něco neuvěřitelného. Sama tomu říkám, že jsem zažila vnitřní smrt. Prostě jsem ležela a nechtěla vstát, nechtěla jsem žít, nechtěla jsem nic, povzbudivá slova ostatních žen nezabíraly. Byla jsem natolik pohlcena svým smutkem, že jsem nedokázala slyšet na nic. Najednou jsem měla pocit, že se celá nějak vzdaluji realitě. Že upadám do jakéhosi meditačního stavu, kde je mi mooc dobře a nemám důvod se z něj vracet. Smutek ustával a rozprostřoval se klid a harmonie, cítila jsem všudypřítomnou lásku. Dech se mi začal zpomalovat až jsem přestala dýchat úplně. Asi minutu jsem neměla vůbec potřebu se nadechnout. Bylo mi taaak dobře. Cítila jsem jenom klid a mír.

Najednou mi nějaký vnitřní hlas začal říkat, ať se nadechnu a žiju dál. Nejdříve jsem odmítala a pak se čím dál více začala smiřovat s tím, že se budu muset vrátit zase na zpět. Najednou přišel z mých plic obrovský nádech, jako známe u topících se lidí. Začala jsem přerušovaně znovu dýchat, do toho brečet, všechny emoce se smísily dokupy. Na tento zážitek nikdy nezapomenu. Rozhodla jsem se vědomě, že chci žít dál. A života si musíme vážit, dokud ho máme. Pochopila jsem.

Od té doby si více vybírám to, čemu a komu věnuji svůj čas. Rozloučila jsem se v mezičase se svojí „kamarádkou“, kde jsem zjistila, že jsem celý ten čas sloužila jen jako vrba a když jsem najednou potřebovala podporu já, nebyla tam. Co s takovými přáteli. Podobné to bylo s mojí kolegyní z práce. Pročistil se mi prostor pro nové pravdivé přátele. Doporučuju.

Babička je na cestě do nebe

Neuběhlo ani pár týdnů a moje babička měla mrtvičku. Dosud zdravá a soběstačná babička zůstala během jednoho dne upoutaná na nemocničním lůžku a bojuje o svůj život či pozvolný odchod na onen svět. Zažívám smutné i hezké chvíle, kdy můžu sedět po jejím boku a dodávat ji klidu a ubezpečení, že je vše v pořádku, o vše je postaráno, že může v klidu odejít. Už vím, že smrt je krásná, klidná, není se čeho obávat.

Rozlučkový rituál dítěte

Poslední dny teď žiju dále z prožitku, který by si nikdo z nás nepřál. Kamarádce tragicky zemřel malý vnouček a poprosila nás kněžky, zda bychom její rodině udělaly rozlučkový rituál. V první chvíli jsem si nedovedla představit, že bych tohoto byla schopná. Před pár měsíci jsem sama přišla o své dítě a teď mám spoluvést smuteční obřad za další malé dítě? Vždy jsem obdivovala všechny kněží a ty statečné, kteří na pohřbech byli schopni číst či říkat smuteční řeč. Před pár lety a snad i měsíci bych si vůbec nebyla schopná představit, že toto čeká i mě a za tak strašných okolností. Podpora kamarádky v těžké chvíli byla pro prioritou. Prostě jsem si řekla, že to zvládnu za každých okolností a kamarádku alespoň tímto podpořím. Pokud to o tak těžké chvíli jde vůbec říci, tak zpětně náš obřad, na kterém se podílelo asi 7 kněžek, byl nádherný, nezapomenutelný. Mám pocit, že teď už zvládnu v životě vše.

Jsem vděčná, že jsem se vydala cestou kněžky. Cítím, že abych si tuto cestu zasloužila, že zřejmě třeba těžkých zkoušek. A já je přijímám stejně jako přijímám smrt jako součást našich životů. Vždy žady byla a vždy bude. Tím, že se jí budeme bránit nic v životě nezachráníme. Je potřeba ji opět přijmout do našich životů, otevřeně začít znovu mluvit o smrti a umírání. O tom, co se děje pak.. protože já věřím v to, že se pak děje.. Jistotu mi dodávají moje několikačetné mimotělní zážitky, kdy jsem viděla své vlastní tělo mimo své tělo, jistotu mi dodává pochopení, že vše, co se nám v životě děje, neděje se náhodou. Dokud jsme na tomto světě, a nikdo nevíme, na jak dlouho, je potřeba žít. Dělat, co nás baví a v čem můžeme bý přínosem pro ostatní. Skýkat se s lidmi, se kterými můžeme být vzájemně podporou.